K A S L  &  P A R T N E R

dědictví - rozsudky českých soudů

V průběhu času dochází ke změnám právní úpravy - nejzásadnější byla nová úprava dědického práva hmotného v občanském zákoníku, zák. č. 89/2012 Sb., který nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2014. Také může docházet k vývoji v pohledu soudů na jednotlivé záležitosti.

Proto ani níže uvedené soudní závěry není možno uplatňovat na jiné případy bez předchozího posouzení okolností konkrétního případu.


Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 24 Cdo 222/2019

Ustanovení o započtení na povinný díl a na dědický podíl je třeba vykládat ve vzájemné souvislosti a názor odvolacího soudu, že darování pozemku zůstavitelem dceři R. M. darovací smlouvou ze dne 15.12.2011 (jejíž účinky nastaly dne 15.1.2012), tedy před více jak třemi lety před smrtí zůstavitele, započtení nepodléhá, je tak správný. Vycházeje z tohoto závěru, bylo bez jakéhokoli významu posuzování toho, zda uvedeným darováním byl dovolatel, jako nepominutelný dědic neodůvodněně znevýhodněn.

Pojmy: lhůta pro možnost započtení na povinný díl, lhůta pro možnost započtení na povinný díl


Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2332/2018

Nedovolá-li se neopomenutelný dědic, který byl v rozporu s § 479 obč. zák. zůstavitelem v závěti opomenut, aniž by došlo k jeho vydědění, relativní neplatnosti závěti, jde o plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti ve smyslu § 591 písm. d) o. z. pouze tehdy, jestliže mravní závazek nebo ohledy slušnosti, jimž bylo tímto opomenutím vyhověno, převáží nad povinností dlužníka splnit svou právní povinnost (dluh) vůči věřiteli, jestliže je takové jednání (opomenutí) dlužníka přiměřené jeho majetkovým poměrům a nesnižuje podstatně hodnotu jeho majetku a jestliže lze za daných konkrétních okolností případu ospravedlnit skutečnost, že dlužník na úkor svého věřitele v důsledku svého opomenutí umožnil třetí osobě nabýt majetek, který by - nebýt tohoto opomenutí - náležel dlužníkovi, a že proto právo věřitele zůstane zcela nebo zčásti neuspokojeno.

Otázku, zda a popřípadě za jakých podmínek lze považovat nedovolání se relativní neplatnosti závěti neopomenutelným dědicem za plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti, je třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že právní jednání (opomenutí) dlužníka (nedovolání se relativní neplatnosti závěti), jehož neúčinnosti se žalobce domáhá, vyvolalo právní následky až po 31. 12. 2013 - podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.

Pojmy: odpůrčí žaloba, nedovolání se relativní neplatnosti závěti neopomenutelným dědicem


Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 5. 2017, sp. zn. 4 VSPH 671/2017

Nedošlo-li k odloučení pozůstalosti (§ 1709 o. z.) a je-li do soupisu majetkové podstaty (§ 205 insolvenčního zákona) zapsán majetek, který nabyl dlužník z dědictví, může věřitel pohledávky, která má původ v dluhu zůstavitele, k jehož zaplacení je nyní povinen dlužník, uplatnit toto své právo vůči dlužníkovi v insolvenčním řízení (§ 14 odst. 1 insolvenčního zákona).

Nabyl-li dlužník dědictví po zůstaviteli až v průběhu insolvenčního řízení v době po marném uplynutí lhůty stanovené rozhodnutím o úpadku k přihlášení pohledávek, není věřitel pohledávky, která má původ v dluhu zůstavitele, bez dalšího zbaven práva uplatnit ji též vůči dlužníkovi podáním přihlášky (§ 173 a násl. insolvenčního zákona). Insolvenční soud je povinen takového věřitele vyzvat, aby v (procesní) lhůtě k tomu určené sdělil, zda uplatňuje právo na uspokojení dluhu zůstavitele vůči dlužníkovi a poučit jej, že po marném uplynutí určené lhůty bude mít za to, že takové právo neuplatnil.

Věřitel pohledávky, která má původ v dluhu zůstavitele, má právo, aby jeho pohledávka byla uspokojena v insolvenčním řízení dlužníka (dědice) podle schváleného způsobu oddlužení nebo v konkursu způsobem stanoveným v insolvenčním zákoně, avšak jen do výše ceny nabytého dědictví.

Pojmy: dědické řízení, insolvenční řízení, nabytí dědictví úpadcem, oddlužení


Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1843/2016

Za situace, kdy zůstavitel povolal rovným dílem více závětních dědiců k určitému podílu z pozůstalosti (určenému konkrétní věcí nebo procentem či zlomkem), nastává přirůstání uvolněného dědického podílu dědice, který nedědí (§ 1504 o. z.), k podílům ostatních spoludědiců; uvolněný podíl tudíž nepřipadne zákonným dědicům.

Pojmy: přednost závětního dědice před zákonným, přirůstání (akrescence) dědických podílů


Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3556/2016

Zemřel-li v době od 1. 1. 2014 poškozený, jenž utrpěl újmu na zdraví před tímto datem, stávají se součástí pozůstalosti (§ 1475 odst. 2 a § 3069 o. z.) nároky na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění, které poškozený za svého života uplatnil u soudu.

Pojmy: náhrady při ublížení na zdraví a při usmrcení, dědění nároku na náhradu škody


Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. 29 ICdo 78/2015

Osoba, kterou zůstavitel ustanovil závětí k výkonu práva odpovídajícího věcnému břemeni, jež má váznout na nemovitosti, kterou zdědí jiný dědic, je v rozsahu tohoto práva dědicem ze závěti (účastníkem dědického řízení).

Pro posouzení, zda zletilý syn zůstavitele, jehož zůstavitel ustanovil závětí pouze k výkonu práva odpovídajícího věcnému břemeni, jež má váznout na nemovitosti, kterou zdědí jiný dědic, byl ve smyslu ustanovení § 479 obč. zák. závětí opomenut na svém dědickém podílu ze zákona, je určující poměr hodnoty práva odpovídajícího věcnému břemeni a hodnoty jedné poloviny dědického podílu, jenž by tomuto dědici připadl, kdyby zůstavitel nepořídil závěť.

Odpůrčí žalobou podle insolvenčního zákona může insolvenční správce s úspěchem odporovat dohodě o vypořádání dědictví schválené pravomocným usnesením o dědictví, jestliže dlužník (jako dědic) jejím uzavřením naplnil některou ze skutkových podstat neúčinnosti ve smyslu ustanovení § 240 až § 242 insolvenčního zákona.

Pojmy: závěť, věcná břemena, odporovatelnost v rámci insolvence, neopomenutelný dědic


Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1144/2016

Za dědice pojištěného ve smyslu § 51 odst. 3 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě (ve znění do 31. 12. 2013), se nepovažuje stát, kterému dědictví po pojištěném připadlo jako odúmrť podle § 462 obč. zák. Pojistné plnění ze smlouvy o životním pojištění uzavřené pojištěným (zůstavitelem) není předmětem dědického řízení a stát na ně z titulu odúmrti nemá právo, nebyl-li určen jako obmyšlený.

Pojmy: dědění, odúmrť, pojištění pro případ smrti


Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 275/2016

I. Smyslem a účelem rozhodování soudu ve sporném řízení zahájeném po odkazu dle ustanovení § 18 not. ř. je posoudit všechny mezi dědici sporné skutečnosti rozhodné pro posouzení dědického práva, přičemž není významné, zda se všechny tyto spory o rozhodných skutečnostech projevily mezi dědici už v řízení o dědictví nebo zda některé z nich byly formulovány až v řízení sporném, jako tomu bylo v projednávaném případě ohledně vydědění žalobce, které zůstavitelka učinila listinou o vydědění, jež byla součástí závěti ze dne 5. 3. 1989, a které žalobce napadl až v rámci podané žaloby a o jehož určení neplatnosti soud prvního stupně připustil rozšíření žaloby.

II. Mohou-li účastníci řízení po celou dobu řízení o dědictví tvrdit či popírat existenci skutečností rozhodných pro posouzení dědického práva určité osoby (osob), nepodléhá tak po dobu řízení o dědictví jejich právo tyto skutečnosti tvrdit a popírat promlčení.

III. Náhrada nákladů řízení podle zásady úspěchu ve věci ve smyslu ustanovení § 142 o.s.ř. je uplatňována také ve sporu zahájeném žalobou podanou na základě výzvy dle ustanovení § 18 not. ř., jehož účastníky jsou - kromě žalobce - také všichni ostatní účastníci řízení o dědictví, pokud mají postavení nerozlučných společníků (a to na straně žalované), včetně těch, kteří tvrzení dědice odkázaného k podání žaloby podporovali nebo ke skutkovým okolnostem nezaujali žádné procesní stanovisko. Protože předmětem řízení vyvolaného na základě žaloby podané podle ustanovení § 18 not. ř. je určení mezi účastníky řízení o dědictví sporných skutečností, je úspěch ve věci poměřitelný výsledkem rozhodnutí o předmětu řízení vymezeném žalobou.

Podle ustanovení § 137 odst. 1 o.s.ř. jsou náklady důkazů veškeré náklady, které vznikají za řízení soudu v souvislosti s prováděním dokazování, tj. především svědečné, znalečné, tlumočné, finanční úhrady za vydání potvrzení nebo odborného vyjádření ve smyslu ustanovení § 127 odst. 4 o.s.ř. a výdaje osob, kterým soud uložil při dokazování nějakou povinnost. V ustanovení § 148 odst. 1 je zakotveno právo na náhradu nákladů řízení státu, které v průběhu řízení platil, proti účastníkům tohoto řízení. Pro závěr, který z účastníků je povinen podle ustanovení § 148 odst. 1 nahradit státu jím placené náklady řízení, je rozhodující výsledek řízení. Ve sporném řízení se výsledkem řízení rozumí úspěch účastníků ve věci.Přestože lze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení státu nelze přihlížet k tomu, který účastník jednotlivý důkaz navrhl, resp. k prokázání jakých tvrzení byl důkaz proveden, má dovolací soud za to, že závěr odvolacího soudu, že tyto náklady řízení by měli nést oba účastníci řízení, je za situace, kdy odvolací soud dosud nepřihlédl k výsledkům řízení v projednávané věci a řádně je nezhodnotil, předčasný, a proto také nesprávný.

Pojmy: rozsah soudního přezkumu, běh promlčecí lhůty, náklady řízení


Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4449/2015

Nabídka na realizaci zákonného předkupního práva, učiněná spoluvlastníkovi, váže dědice povinného spoluvlastníka; účinky nabídky nezanikají jeho smrtí.

Pojmy: závaznost oferty pro právního nástupce (dědice), předkupní právo, spoluvlastnictví


Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5543/2015

O zavrženíhodné jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy může jít pouze v případě jednání, jímž se dědic snaží vyvolat uspořádání dědické posloupnosti v rozporu s vůlí zůstavitele.

Pojmy: dědění ze závěti, dědická způsobilost, zavrženíhodné jednání proti projevu poslední vůle zůstavitele


Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2015, sp. zn. 21 Cdo 235/2014

Skutečnost, že dědic (odkázaný soudem v řízení o dědictví k podání žaloby o určení dědického práva) podal ve lhůtě určené k podání žaloby žádost o ustanovení zástupce, nemá ze zákona za následek přerušení běhu lhůty určené podle § 175k odst. 2 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013).

Pojmy: zastoupení, lhůty, překlad listin do rodné řeči účastníka řízení


Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2238/2015, 21 Cdo 2423/2015

Jestliže účastník řízení o dědictví odkázaný k podání žaloby podle § 175k odst. 2 o. s. ř. zemřel poté, co podal žalobu o určení dědického práva, soud projednávající spor o určení dědického práva řízení přeruší a vyčká rozhodnutí dědického soudu, v němž tento spor vznikl, o procesních nástupcích po žalobci. Poté, co usnesení, jímž soud v řízení o dědictví rozhodl o procesních nástupcích po zemřelém žalobci ve smyslu § 107 odst. 2 o. s. ř., nabylo právní moci, je soud v řízení o určení dědického práva povinen jednat jako s účastníky řízení na straně žalující s procesními nástupci zemřelého žalobce, aniž by o tom sám vydával rozhodnutí podle § 107 odst. 2 o. s. ř.

Pojmy: procesní právní nástupnictví, dědické řízení, způsobilost být účastníkem řízení


Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.11. 2015, sp. zn. 30 Nd 201/2013

České soudy mají pravomoc zahájit řízení o schválení právního úkonu učiněného v dědickém řízení za nezletilého, který má obvyklý pobyt v jiném členském státě Evropské unie, než je Česká republika, výhradně za podmínek čl. 12 odst. 3 nařízení Brusel II bis.

Pojmy: schválení právního úkonu za nezletilého, příslušnost soudu mezinárodní, nařízení Brusel II bis


Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2401/2013

Žalobu na vydání majetku z dědictví podle ustanovení § 485 obč. zák. může s úspěchem podat jeden z více oprávněných dědiců; nelze dovozovat nerozlučné společenství žalobce s ostatními dědici (§ 91 odst. 2 o. s. ř.).

Oprávněný dědic má nárok na vydání celého dědictví od nepravého dědice (nikoliv pouze části dědictví odpovídající jeho dědickému podílu), a to za předpokladu, že již nelze uspokojit další dědice, jejichž právo na vydání dědictví bylo prokazatelně promlčeno (§ 105 obč. zák.).

Z vydání dědictví jedinému oprávněnému dědici současně vyplývá závazek tohoto dědice uspokojit další případné oprávněné dědice, pokud v budoucnu důvodně uplatní nárok na vydání majetku.

Pojmy: nepravý dědic, žaloba na vydání majetku z dědictví


Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4290/2013

Předmětem tzv. dodatečného projednání dědictví (ve smyslu ustanovení § 175x o. s. ř.) nemůže být majetek zůstavitele, který již byl projednán v původním (dřívějším) dědickém řízení, a účastníky tzv. dodatečného projednání dědictví jsou vždy (bezvýjimečně) ti, kdo byli účastníky původního dědického řízení, popřípadě jejich právní nástupci; to platí rovněž tehdy, vyšlo-li při tzv. dodatečném řízení o dědictví najevo, že některému z dědiců, který podle dříve vydaného pravomocného usnesení o dědictví nabyl dědictví nebo jeho část, ve skutečnosti nesvědčí dědické právo.

Pojmy: dodatečné projednání dědictví, nepravý dědic


Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4165/2013

Byla-li v řízení o dědictví zařazena do aktiv dědictví nebo do společného jmění zůstavitele a jeho manžela na základě shodných údajů účastníků určitá věc, právo nebo jiná majetková hodnota, není důvodem obnovy řízení podle ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. skutečnost, že se posléze (v době po skončení řízení o dědictví) ukázalo (na základě pravomocného rozhodnutí soudu nebo jiným způsobem), že do aktiv dědictví nebo do společného jmění zůstavitele a jeho manžela, mělo-li jeho vypořádání vliv na stav aktiv dědictví, ve skutečnosti nenáležela; možnost účastníků domáhat se vzájemných nároků vyplývajících z této skutečnosti žalobou podle části třetí občanského soudního řádu tím není dotčena.

Pojmy: obnova řízení, aktiva dědictví


Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. 7 As 167/2012

Pro procesní nástupnictví se ve správním soudnictví uplatní přiměřeně úprava občanského soudního řádu (§ 64 s. ř. s.).Pro učinění závěru o možnosti pokračovat v řízení s procesním nástupcem je rozhodující posouzení povahy věci. V projednávaném případě bylo žalobou napadeno usnesení o ustanovení opatrovníka žalobci v řízení o uložení sankce za správní delikt, vedeného podle zákona č. 282/1991 Sb. Přípustnost procesního nástupnictví v řízení o žalobě proti usnesení o ustanovení opatrovníka ve správním řízení přitom musí být zákonitě posuzována podle povahy celého správního řízení a zejména meritorního rozhodnutí, k němuž toto řízení směřuje.

Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu se ve správním trestání obecně uplatňují základní zásady trestání soudního. V trestněprávní doktríně přitom platí zásada, že výkon trestu zaniká v případě smrti odsouzeného, popř. jeho prohlášení za mrtvého. Trestní sankce (jako například peněžitý trest) tak nemůže přejít na jinou osobu, tj. na dědice. Důvodem je mimo jiné skutečnost, že každá trestní sankce má ryze osobní charakter a je neodmyslitelně spojena s osobou odsouzeného.S ohledem na výrazně represivní (a tudíž trestní ) charakter sankce podle zákona č. 282/1991 Sb. (až jeden milión Kč) je zcela na místě uplatnit i zde shodné pravidlo. Ani po právní moci rozhodnutí o uložení pokuty za správní delikt tato finanční částka neztrácí svou povahu veřejnoprávní sankce represivního charakteru. Bylo by přílišným zjednodušením, pokud by na ni bylo pohlíženo pouze jako na pohledávku státu za fyzickou osobou, u níž by přicházel přechod na dědice například na základě ust. § 239 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád. Je nutno vzít v úvahu, že represivní (ale i výchovný a preventivní) charakter sankce je naplňován nikoliv již vydáním rozhodnutím či jeho právní mocí, nýbrž především jejím výkonem. Proto má taková sankce osobní charakter a je neoddělitelně spojena s osobou delikventa; zákon mu neumožňuje s touto sankcí jakkoliv nakládat inter vivos či mortis causa. Výkon takové sankce uložené konkrétní fyzické osobě tudíž nemůže v důsledku její smrti přejít na jinou fyzickou osobu-dědice. Nejedná se tedy o pohledávku, která by spadala do pasiv dědictví.

V řízení o žalobě tedy nebyla v důsledku smrti žalobce splněna jedna z podmínek řízení, přičemž s ohledem na charakter žalobou napadeného rozhodnutí se jedná o nedostatek neodstranitelný. Žalobce totiž ztratil způsobilost být účastníkem řízení, přičemž nepřichází v úvahu procesní nástupnictví. Žaloba proto měla být podle ust. § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítnuta a městský soud pochybil, pokud namísto toho žalobu věcně projednal a vydal napadený rozsudek.

Pojmy: správní soudnictví, správní sankce a její přechod na právního nástupce