K A S L  &  P A R T N E R

V průběhu času dochází ke změnám právní úpravy - nejzásadnější byla nová úprava dědického práva hmotného v občanském zákoníku, zák. č. 89/2012 Sb., který nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2014. Také může docházet k vývoji v pohledu soudů na jednotlivé záležitosti.

Proto ani níže uvedené soudní závěry není možno uplatňovat na jiné případy bez předchozího posouzení okolností konkrétního případu !!!

Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 387/2020

Je-li více dědiců a uplatní-li výhradu soupisu, odpovídají toliko do výše ceny jimi nabytého dědického podílu. Uplatnění uvedeného práva rovněž snižuje odpovědnost dědice (dědiců) za splnění odkazů (viz § 1630 a § 1631 o. z.) a dává dědici (dědicům) právo navrhnout vyhledání dluhů zůstavitele (§ 1711 a § 1712 o. z.). Na druhé straně je třeba mít na zřeteli, že věřitelé - jelikož nejsou účastníky dědického řízení - nejsou vázáni v dědickém řízení stanovenou obvyklou cenou pozůstalosti či obvyklou cenou dědického podílu (bude-li prokázána jiná "obvyklá" cena majetku zůstavitele, může být zvýšena odpovědnost dědiců za dluhy zůstavitele).

Pojmy: výhrada soupisu, obvyklá cena pozůstalosti a dědického podílu, odpovědnost dědice za dluhy

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. 24 Cdo 2864/2019

Podle ustanovení § 1569 odst. 1 o.z. zůstaví-li zůstavitel někomu něco s připojením příkazu, posuzuje se příkaz jako rozvazovací podmínka, takže se zůstavení práva zmaří, nebude-li příkaz proveden, ledaže zůstavitel projeví jinou vůli. Zákaz zcizení nebo zatížení zavazuje obtíženého, jen je-li nařízen na určitou přiměřenou dobu a odůvodněn vážným zájmem hodným právní ochrany, jinak může soud na návrh obtíženého rozhodnout, že se k zákazu nepřihlíží. Byl-li zákaz zapsán do veřejného seznamu, může obtížený požadovat, aby soud zákaz zrušil; soud návrhu nevyhoví, neprokáže-li se, že zájem na zrušení zákazu zřejmě převyšuje zájem na jeho zachování.Dovolací soud již ve své rozhodovací praxi dospěl k závěru, že ustanovením § 1569 odst. 2 o.z. daná možnost, aby zákazem zcizení obtížená osoba namítala nepřiměřenost příkazu spojeného s pořízením zůstavitele v její prospěch, je na místě především již v řízení o pozůstalosti v rámci "posouzení příkazu jako rozvazovací podmínky". Rozhodování o nepřihlížení k zákazu zcizení či zatížení dědictvím nabyté věci až po skončení řízení o pozůstalosti by mělo přicházet v úvahu jen při podstatné změně poměrů, oproti poměrům, jaké byly v průběhu řízení o pozůstalosti na straně obtížené osoby.

S tím korespondují i aktuální závěry právní teorie, která sice dříve uváděla, že by v takovém případě (stejně jako v případě zrušení zákazu) měl rozhodovat obecný soud, nikoli soud pozůstalostní, postupně však dospěla k závěru, že lze očekávat, že o této otázce bude jednáno již v řízení o pozůstalosti, kdy budou dědici namítat, že se k zákazu nemá přihlížet právě proto, že byl zůstavitelem nařízen na nepřiměřenou dobu a není odůvodněn vážným zájmem hodným právní ochrany. Pozůstalostnímu soudu (soudnímu komisaři) nezbude než rozhodnout. Bude-li mít za to, že se k zákazu nemá přihlédnout, nebude zákaz obsažen ve výroku usnesení o potvrzení nabytí dědictví, pouze v jeho odůvodnění uvede soud vše, co jej vedlo k závěru o tom, že k zákazu nepřihlédl. Bude-li mít pozůstalostní soud za to, že zákaz platí, uvede jej do výroku usnesení o potvrzení nabytí dědictví. Proti usnesení lze podat odvolání.V projednávané věci tak nejde o rozhodování po skončení řízení o pozůstalosti, ani o tom, že se nepřihlíží k zákazu zcizení či zatížení zděděné věci na základě podstatné změny poměrů oproti pozůstalostnímu řízení, ani o zrušení zákazu již zapsaného do veřejného seznamu, tedy o žádný ze sporů (či jiných právních věcí s institutem zákazu zcizení spojených), které přísluší projednat obecnému soudu v občanském soudním řízení podle ustanovení o.s.ř. Námitky (nesouhlas) žalobce se závětním příkazem v podobě zákazu zcizení a zatížení nemovitých věcí proto bylo třeba řešit v řízení o pozůstalosti, které probíhá podle ustanovení z.ř.s.

Pojmy: příkaz zůstavitele, nepřiměřený příkaz zůstavitele, rozhodování o nepřiměřenosti (zrušení) příkazu zůstavitele

Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. 2. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1763/2019

Nová právní úprava způsob vypořádání společného jmění manželů dohodou pozůstalého manžela s dědici nejen připouští, ale dává mu přednost před vypořádáním společného jmění manželů rozhodnutím soudu. I nyní je smluvní volnost dědiců a pozůstalého manžela omezena. Dohodu totiž soud může schválit jen tehdy, není-li v rozporu s pokyny, které zůstavitel ještě za svého života ohledně svého majetku pro případ smrti udělil, popřípadě není-li v rozporu se zákonem. Nedojde-li k uzavření dohody, soud usnesením (autoritativně) podle zásad uvedených v o. z. určí, jaký majetek patří do pozůstalostního jmění a jaký majetek patří výlučně pozůstalému manželovi, popřípadě též stanoví pohledávku, potřebnou k vypořádání majetku ze společného jmění. Důvody limitace smluvní volnosti je bezpochyby třeba hledat rovněž v podobě ochrany třetích osob, které nejsou smluvními stranami dohody. Ustanovení je použitelné pro všechny situace, kde je vypořádáním dotčeno právo jakékoliv třetí osoby, byť je zřejmé, že se bude jednat převážně o věřitele. Zejména půjde o případy, kdy se dědic dobrovolně vzdá svého dědického podílu, aby zhoršil potenciální možnost uspokojení pohledávky svého věřitele.

Pokud se týká uspokojení (potenciálních) věřitelů zůstavitele, podle platné právní úpravy přecházejí na dědice všechny dluhy zůstavitele (a ostatní pasiva pozůstalosti) a dědici zůstavitele jsou povinni uhradit je v plném rozsahu. "Jinak" zákon stanoví tehdy, pokud dědici zůstavitele, popř. někteří z nich, hradí dluhy zůstavitele (a další pasiva dědictví) jen do výše ceny nabytého dědictví. V takto omezeném rozsahu přecházejí dluhy na dědice, kteří v řízení o pozůstalosti řádně a včas uplatili výhradu soupisu, ledaže by došlo ke zrušení účinků výhrady soupisu od počátku, nebo na dědice, jsou-li jimi osoby pod zvláštní ochranou a soud v jejich zájmu nařídil soupis pozůstalosti. Dluhy zůstavitele (a ostatní pasiva pozůstalosti) přecházejí na zůstavitelovy dědice bez ohledu na to, zda je byl zavázán splnit sám nebo zda byl dlužníkem společně s jinými osobami, a to samozřejmě včetně dluhů patřících do společného jmění zůstavitele a jeho manžela, které zaniklo smrtí zůstavitele, popř. patřících do společného jmění zůstavitele a jeho bývalého manžela, které zaniklo ještě za života zůstavitele. Okolnost, zda a jak se o společných dluzích zůstavitel případně vypořádal s bývalým manželem, tu sama o sobě nemá žádný význam, neboť takové vypořádání má účinky jen mezi manželi. Obdobně je třeba pohlížet i na účinky vypořádání společných dluhů zůstavitele a pozůstalého manžela jen mezi pozůstalým manželem a dědici zůstavitele (dohodou).

Je tak zřejmé, a to s ohledem na koncepci odpovědnosti dědiců za dluhy zůstavitele podle platné právní úpravy, kdy dědicové hradí dluhy společně a nerozdílně v plném rozsahu, jednak vzhledem k nedostatku předpokladů pro zastavení řízení o pozůstalosti po zůstaviteli, že v posuzované věci není možné dovozovat dotčení práv třetích osob (i potenciálních věřitelů zůstavitele), jak to činí soud prvního stupně i soud odvolací, a proto jejich závěr o rozporu dohody se zákonem "pro poškození věřitelů zůstavitele" nelze akceptovat.

Došlo-li tedy mezi dědici zůstavitele a pozůstalou manželkou k uzavření dohody o vypořádání majetku patřícího do společného jmění zůstavitele a jeho manželky, podle níž má veškerý majetek (jeho aktiva), který ke dni úmrtí zůstavitele patřil do společného jmění manželů, připadnout po smrti zůstavitele pozůstalé manželce, nelze v projednávané věci souhlasit ani se soudem prvního stupně, který z důvodu ochrany práv věřitelů zůstavitele neschválil tuto dohodu pro rozpor se zákonem a přistoupil k autoritativnímu vypořádání majetku ve společném jmění manželů ve smyslu ustanovení § 162 odst. 2 z. ř. s.

Pojmy: majetek ve společném jmění zůstavitele a jeho manžela, dohoda pozůstalého manžela s dědici o vypořádání majetku patřícího do SJM a právo věřitele na uspokojení pohledávky

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 24 Cdo 222/2019

Ustanovení o započtení na povinný díl a na dědický podíl je třeba vykládat ve vzájemné souvislosti a názor odvolacího soudu, že darování pozemku zůstavitelem dceři R. M. darovací smlouvou ze dne 15.12.2011 (jejíž účinky nastaly dne 15.1.2012), tedy před více jak třemi lety před smrtí zůstavitele, započtení nepodléhá, je tak správný. Vycházeje z tohoto závěru, bylo bez jakéhokoli významu posuzování toho, zda uvedeným darováním byl dovolatel, jako nepominutelný dědic neodůvodněně znevýhodněn.

Pojmy: lhůta pro možnost započtení na povinný díl, lhůta pro možnost započtení na povinný díl

Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 12. 2019, sp.zn. 24 Cdo 2956/2019

Dovolací soud má za to, že ustanovením § 1569 odst. 2 o.z. daná možnost, aby zákazem zcizení obtížená osoba namítala nepřiměřenost příkazu spojeného s pořízením zůstavitele v její prospěch, je na místě především již v řízení o pozůstalosti v rámci posouzení příkazu jako rozvazovací podmínky (srov. § 1569 odst. 1 o.z.). Rozhodování o nepřihlížení k zákazu zcizení či zatížení dědictvím nabyté věci až po skončení řízení o pozůstalosti by mělo přicházet v úvahu jen při podstatné změně poměrů, oproti poměrům, jaké byly v průběhu řízení o pozůstalosti na straně obtížené osoby.
Pokud je však návrh na nepřihlížení k zákazu zcizení nebo zatížení podán až po skončení řízení o pozůstalosti (což ustanovení § 1569 odst. 2 o.z. nevylučuje), nelze věcné rozhodnutí o něm odmítnout jen proto, že návrh neobsahuje označení žalovaného, když je zcela zjevné, že jde o návrh, který není typickou žalobou určenou k řešení sporů ve dvoustranných právních vztazích, jejíž náležitosti jsou stanoveny v ustanovení § 79 o.s.ř. Nezbývá proto, než aby se s takovým návrhem soud vypořádal jinak, než bez dalšího jeho odmítnutím pro neoznačení žalovaného. Tvrdí-li navrhovatel, že je nemožné určit věcně legitimovaného žalovaného, je třeba posoudit, zda zde skutečně není nikoho, do jehož poměrů by návrhem požadované rozhodnutí mohlo zasáhnout, a poté případně návrh věcně projednat i jen za účasti navrhovatele.

Pojmy: zákaz zcizení, nepřiměřený příkaz zůstavitele, rozhodování o nepřihlížení k zákazu zcizení

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 9. 2019, sp. zn. 24 Cdo 1777/2019

Podle ustálené judikatury soudů je třeba otázku, zda potomek o zůstavitele trvale neprojevoval opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, posuzovat s přihlédnutím ke všem okolnostem případu a ve spektru dobrých mravů, které se ve společnosti ustálily. Jedním z hledisek, které je třeba u tohoto důvodu vydědění vždy zkoumat, je to, zda potomek zůstavitele měl reálnou možnost o zůstavitele projevit opravdový zájem, který by jako potomek měl projevit, tj. zda zůstavitel měl sám zájem se s potomkem stýkat a udržovat s ním běžné příbuzenské vztahy; vydědění přichází v úvahu jen tam, kde zůstavitel o tento blízký příbuzenský vztah stojí, kde se ho nezájem potomka osobně citově dotýká, kde mu tento stav vadí, a nikoliv, jde-li o situaci, kdy je mu tento stav lhostejný, případně kdy k němu sám i podstatně přispěl. Jestliže potomek trvale neprojevuje o zůstavitele zájem proto, že zůstavitel neprojevoval zájem o potomka, nelze bez dalšího dovodit, že by neprojevení tohoto zájmu potomkem mohlo být důvodem k jeho vydědění.

Oproti právní úpravě vydědění v obč. zák platném do 31. 12. 2013 je však podle o.z., platného a účinného v den smrti zůstavitele, k platnému vydědění nutné prokázat existenci zákonného důvodu vydědění až ke dni smrti zůstavitele. Tento závěr přitom lze dovodit (i přesto, že tak není výslovně uvedeno v zákoně) z ustanovení upravujících institut vydědění (§ 1646 až § 1649 o.z., příp. § 1651 odst. 2 o.z. týkající se tzv. "vydědění mlčky") a dále též i z důvodové zprávy k tomuto zákonu. Z tohoto důvodu je možné, vyslovil-li zůstavitel - jako v projednávané věci - jen některý z důvodů vydědění (nepominutelný dědic o něj neprojevoval opravdový zájem, který by projevovat měl), v řízení o pozůstalosti, resp. ve sporném řízení vyvolaném postupem podle ustanovení § 170 z.ř.s., prokázat vůči takovému dědici i jiný zákonný důvod vydědění (např. že zůstaviteli neposkytl potřebnou pomoc v nouzi anebo vedl nezřízený život). Podle předchozí právní úpravy účinné do 31.12.2013 takový postup možný nebyl, a pokud byl nepominutelný dědic úspěšný ve své obraně a podařilo se mu vyvrátit existenci toho zákonného důvodu vydědění, jež zůstavitel uvedl v prohlášení o vydědění, nebyl vyděděn, i když by vůči němu bylo možné prokázat existenci i jiného zákonného důvodu vydědění.

Pojmy: vydědění, důvody vydědění neuvedené v listině o vydědění

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2332/2018

Nedovolá-li se neopomenutelný dědic, který byl v rozporu s § 479 obč. zák. zůstavitelem v závěti opomenut, aniž by došlo k jeho vydědění, relativní neplatnosti závěti, jde o plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti ve smyslu § 591 písm. d) o. z. pouze tehdy, jestliže mravní závazek nebo ohledy slušnosti, jimž bylo tímto opomenutím vyhověno, převáží nad povinností dlužníka splnit svou právní povinnost (dluh) vůči věřiteli, jestliže je takové jednání (opomenutí) dlužníka přiměřené jeho majetkovým poměrům a nesnižuje podstatně hodnotu jeho majetku a jestliže lze za daných konkrétních okolností případu ospravedlnit skutečnost, že dlužník na úkor svého věřitele v důsledku svého opomenutí umožnil třetí osobě nabýt majetek, který by - nebýt tohoto opomenutí - náležel dlužníkovi, a že proto právo věřitele zůstane zcela nebo zčásti neuspokojeno.

Otázku, zda a popřípadě za jakých podmínek lze považovat nedovolání se relativní neplatnosti závěti neopomenutelným dědicem za plnění, kterým bylo vyhověno mravnímu závazku nebo ohledům slušnosti, je třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že právní jednání (opomenutí) dlužníka (nedovolání se relativní neplatnosti závěti), jehož neúčinnosti se žalobce domáhá, vyvolalo právní následky až po 31. 12. 2013 - podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.

Pojmy: odpůrčí žaloba, nedovolání se relativní neplatnosti závěti neopomenutelným dědicem

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 5. 2017, sp. zn. 4 VSPH 671/2017

Nedošlo-li k odloučení pozůstalosti (§ 1709 o. z.) a je-li do soupisu majetkové podstaty (§ 205 insolvenčního zákona) zapsán majetek, který nabyl dlužník z dědictví, může věřitel pohledávky, která má původ v dluhu zůstavitele, k jehož zaplacení je nyní povinen dlužník, uplatnit toto své právo vůči dlužníkovi v insolvenčním řízení (§ 14 odst. 1 insolvenčního zákona).

Nabyl-li dlužník dědictví po zůstaviteli až v průběhu insolvenčního řízení v době po marném uplynutí lhůty stanovené rozhodnutím o úpadku k přihlášení pohledávek, není věřitel pohledávky, která má původ v dluhu zůstavitele, bez dalšího zbaven práva uplatnit ji též vůči dlužníkovi podáním přihlášky (§ 173 a násl. insolvenčního zákona). Insolvenční soud je povinen takového věřitele vyzvat, aby v (procesní) lhůtě k tomu určené sdělil, zda uplatňuje právo na uspokojení dluhu zůstavitele vůči dlužníkovi a poučit jej, že po marném uplynutí určené lhůty bude mít za to, že takové právo neuplatnil.

Věřitel pohledávky, která má původ v dluhu zůstavitele, má právo, aby jeho pohledávka byla uspokojena v insolvenčním řízení dlužníka (dědice) podle schváleného způsobu oddlužení nebo v konkursu způsobem stanoveným v insolvenčním zákoně, avšak jen do výše ceny nabytého dědictví.

Pojmy: dědické řízení, insolvenční řízení, nabytí dědictví úpadcem, oddlužení

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1843/2016

Za situace, kdy zůstavitel povolal rovným dílem více závětních dědiců k určitému podílu z pozůstalosti (určenému konkrétní věcí nebo procentem či zlomkem), nastává přirůstání uvolněného dědického podílu dědice, který nedědí (§ 1504 o. z.), k podílům ostatních spoludědiců; uvolněný podíl tudíž nepřipadne zákonným dědicům.

Pojmy: přednost závětního dědice před zákonným, přirůstání (akrescence) dědických podílů

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3556/2016

Zemřel-li v době od 1. 1. 2014 poškozený, jenž utrpěl újmu na zdraví před tímto datem, stávají se součástí pozůstalosti (§ 1475 odst. 2 a § 3069 o. z.) nároky na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění, které poškozený za svého života uplatnil u soudu.

Pojmy: náhrady při ublížení na zdraví a při usmrcení, dědění nároku na náhradu škody

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. 29 ICdo 78/2015

Osoba, kterou zůstavitel ustanovil závětí k výkonu práva odpovídajícího věcnému břemeni, jež má váznout na nemovitosti, kterou zdědí jiný dědic, je v rozsahu tohoto práva dědicem ze závěti (účastníkem dědického řízení).

Pro posouzení, zda zletilý syn zůstavitele, jehož zůstavitel ustanovil závětí pouze k výkonu práva odpovídajícího věcnému břemeni, jež má váznout na nemovitosti, kterou zdědí jiný dědic, byl ve smyslu ustanovení § 479 obč. zák. závětí opomenut na svém dědickém podílu ze zákona, je určující poměr hodnoty práva odpovídajícího věcnému břemeni a hodnoty jedné poloviny dědického podílu, jenž by tomuto dědici připadl, kdyby zůstavitel nepořídil závěť.

Odpůrčí žalobou podle insolvenčního zákona může insolvenční správce s úspěchem odporovat dohodě o vypořádání dědictví schválené pravomocným usnesením o dědictví, jestliže dlužník (jako dědic) jejím uzavřením naplnil některou ze skutkových podstat neúčinnosti ve smyslu ustanovení § 240 až § 242 insolvenčního zákona.

Pojmy: závěť, věcná břemena, odporovatelnost v rámci insolvence, neopomenutelný dědic

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1144/2016

Za dědice pojištěného ve smyslu § 51 odst. 3 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě (ve znění do 31. 12. 2013), se nepovažuje stát, kterému dědictví po pojištěném připadlo jako odúmrť podle § 462 obč. zák. Pojistné plnění ze smlouvy o životním pojištění uzavřené pojištěným (zůstavitelem) není předmětem dědického řízení a stát na ně z titulu odúmrti nemá právo, nebyl-li určen jako obmyšlený.

Pojmy: dědění, odúmrť, pojištění pro případ smrti

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 275/2016

I. Smyslem a účelem rozhodování soudu ve sporném řízení zahájeném po odkazu dle ustanovení § 18 not. ř. je posoudit všechny mezi dědici sporné skutečnosti rozhodné pro posouzení dědického práva, přičemž není významné, zda se všechny tyto spory o rozhodných skutečnostech projevily mezi dědici už v řízení o dědictví nebo zda některé z nich byly formulovány až v řízení sporném, jako tomu bylo v projednávaném případě ohledně vydědění žalobce, které zůstavitelka učinila listinou o vydědění, jež byla součástí závěti ze dne 5. 3. 1989, a které žalobce napadl až v rámci podané žaloby a o jehož určení neplatnosti soud prvního stupně připustil rozšíření žaloby.

II. Mohou-li účastníci řízení po celou dobu řízení o dědictví tvrdit či popírat existenci skutečností rozhodných pro posouzení dědického práva určité osoby (osob), nepodléhá tak po dobu řízení o dědictví jejich právo tyto skutečnosti tvrdit a popírat promlčení.

III. Náhrada nákladů řízení podle zásady úspěchu ve věci ve smyslu ustanovení § 142 o.s.ř. je uplatňována také ve sporu zahájeném žalobou podanou na základě výzvy dle ustanovení § 18 not. ř., jehož účastníky jsou - kromě žalobce - také všichni ostatní účastníci řízení o dědictví, pokud mají postavení nerozlučných společníků (a to na straně žalované), včetně těch, kteří tvrzení dědice odkázaného k podání žaloby podporovali nebo ke skutkovým okolnostem nezaujali žádné procesní stanovisko. Protože předmětem řízení vyvolaného na základě žaloby podané podle ustanovení § 18 not. ř. je určení mezi účastníky řízení o dědictví sporných skutečností, je úspěch ve věci poměřitelný výsledkem rozhodnutí o předmětu řízení vymezeném žalobou.

Podle ustanovení § 137 odst. 1 o.s.ř. jsou náklady důkazů veškeré náklady, které vznikají za řízení soudu v souvislosti s prováděním dokazování, tj. především svědečné, znalečné, tlumočné, finanční úhrady za vydání potvrzení nebo odborného vyjádření ve smyslu ustanovení § 127 odst. 4 o.s.ř. a výdaje osob, kterým soud uložil při dokazování nějakou povinnost. V ustanovení § 148 odst. 1 je zakotveno právo na náhradu nákladů řízení státu, které v průběhu řízení platil, proti účastníkům tohoto řízení. Pro závěr, který z účastníků je povinen podle ustanovení § 148 odst. 1 nahradit státu jím placené náklady řízení, je rozhodující výsledek řízení. Ve sporném řízení se výsledkem řízení rozumí úspěch účastníků ve věci.Přestože lze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení státu nelze přihlížet k tomu, který účastník jednotlivý důkaz navrhl, resp. k prokázání jakých tvrzení byl důkaz proveden, má dovolací soud za to, že závěr odvolacího soudu, že tyto náklady řízení by měli nést oba účastníci řízení, je za situace, kdy odvolací soud dosud nepřihlédl k výsledkům řízení v projednávané věci a řádně je nezhodnotil, předčasný, a proto také nesprávný.

Pojmy: rozsah soudního přezkumu, běh promlčecí lhůty, náklady řízení

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4449/2015

Nabídka na realizaci zákonného předkupního práva, učiněná spoluvlastníkovi, váže dědice povinného spoluvlastníka; účinky nabídky nezanikají jeho smrtí.

Pojmy: závaznost oferty pro právního nástupce (dědice), předkupní právo, spoluvlastnictví

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5543/2015

O zavrženíhodné jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy může jít pouze v případě jednání, jímž se dědic snaží vyvolat uspořádání dědické posloupnosti v rozporu s vůlí zůstavitele.

Pojmy: dědění ze závěti, dědická způsobilost, zavrženíhodné jednání proti projevu poslední vůle zůstavitele

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2015, sp. zn. 21 Cdo 235/2014

Skutečnost, že dědic (odkázaný soudem v řízení o dědictví k podání žaloby o určení dědického práva) podal ve lhůtě určené k podání žaloby žádost o ustanovení zástupce, nemá ze zákona za následek přerušení běhu lhůty určené podle § 175k odst. 2 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013).

Pojmy: zastoupení, lhůty, překlad listin do rodné řeči účastníka řízení

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2238/2015, 21 Cdo 2423/2015

Jestliže účastník řízení o dědictví odkázaný k podání žaloby podle § 175k odst. 2 o. s. ř. zemřel poté, co podal žalobu o určení dědického práva, soud projednávající spor o určení dědického práva řízení přeruší a vyčká rozhodnutí dědického soudu, v němž tento spor vznikl, o procesních nástupcích po žalobci. Poté, co usnesení, jímž soud v řízení o dědictví rozhodl o procesních nástupcích po zemřelém žalobci ve smyslu § 107 odst. 2 o. s. ř., nabylo právní moci, je soud v řízení o určení dědického práva povinen jednat jako s účastníky řízení na straně žalující s procesními nástupci zemřelého žalobce, aniž by o tom sám vydával rozhodnutí podle § 107 odst. 2 o. s. ř.

Pojmy: procesní právní nástupnictví, dědické řízení, způsobilost být účastníkem řízení

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.11. 2015, sp. zn. 30 Nd 201/2013

České soudy mají pravomoc zahájit řízení o schválení právního úkonu učiněného v dědickém řízení za nezletilého, který má obvyklý pobyt v jiném členském státě Evropské unie, než je Česká republika, výhradně za podmínek čl. 12 odst. 3 nařízení Brusel II bis.

Pojmy: schválení právního úkonu za nezletilého, příslušnost soudu mezinárodní, nařízení Brusel II bis

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2401/2013

Žalobu na vydání majetku z dědictví podle ustanovení § 485 obč. zák. může s úspěchem podat jeden z více oprávněných dědiců; nelze dovozovat nerozlučné společenství žalobce s ostatními dědici (§ 91 odst. 2 o. s. ř.).

Oprávněný dědic má nárok na vydání celého dědictví od nepravého dědice (nikoliv pouze části dědictví odpovídající jeho dědickému podílu), a to za předpokladu, že již nelze uspokojit další dědice, jejichž právo na vydání dědictví bylo prokazatelně promlčeno (§ 105 obč. zák.).

Z vydání dědictví jedinému oprávněnému dědici současně vyplývá závazek tohoto dědice uspokojit další případné oprávněné dědice, pokud v budoucnu důvodně uplatní nárok na vydání majetku.

Pojmy: nepravý dědic, žaloba na vydání majetku z dědictví

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4290/2013

Předmětem tzv. dodatečného projednání dědictví (ve smyslu ustanovení § 175x o. s. ř.) nemůže být majetek zůstavitele, který již byl projednán v původním (dřívějším) dědickém řízení, a účastníky tzv. dodatečného projednání dědictví jsou vždy (bezvýjimečně) ti, kdo byli účastníky původního dědického řízení, popřípadě jejich právní nástupci; to platí rovněž tehdy, vyšlo-li při tzv. dodatečném řízení o dědictví najevo, že některému z dědiců, který podle dříve vydaného pravomocného usnesení o dědictví nabyl dědictví nebo jeho část, ve skutečnosti nesvědčí dědické právo.

Pojmy: dodatečné projednání dědictví, nepravý dědic

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4165/2013

Byla-li v řízení o dědictví zařazena do aktiv dědictví nebo do společného jmění zůstavitele a jeho manžela na základě shodných údajů účastníků určitá věc, právo nebo jiná majetková hodnota, není důvodem obnovy řízení podle ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. skutečnost, že se posléze (v době po skončení řízení o dědictví) ukázalo (na základě pravomocného rozhodnutí soudu nebo jiným způsobem), že do aktiv dědictví nebo do společného jmění zůstavitele a jeho manžela, mělo-li jeho vypořádání vliv na stav aktiv dědictví, ve skutečnosti nenáležela; možnost účastníků domáhat se vzájemných nároků vyplývajících z této skutečnosti žalobou podle části třetí občanského soudního řádu tím není dotčena.

Pojmy: obnova řízení, aktiva dědictví

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. 7 As 167/2012

Pro procesní nástupnictví se ve správním soudnictví uplatní přiměřeně úprava občanského soudního řádu (§ 64 s. ř. s.).Pro učinění závěru o možnosti pokračovat v řízení s procesním nástupcem je rozhodující posouzení povahy věci. V projednávaném případě bylo žalobou napadeno usnesení o ustanovení opatrovníka žalobci v řízení o uložení sankce za správní delikt, vedeného podle zákona č. 282/1991 Sb. Přípustnost procesního nástupnictví v řízení o žalobě proti usnesení o ustanovení opatrovníka ve správním řízení přitom musí být zákonitě posuzována podle povahy celého správního řízení a zejména meritorního rozhodnutí, k němuž toto řízení směřuje.

Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu se ve správním trestání obecně uplatňují základní zásady trestání soudního. V trestněprávní doktríně přitom platí zásada, že výkon trestu zaniká v případě smrti odsouzeného, popř. jeho prohlášení za mrtvého. Trestní sankce (jako například peněžitý trest) tak nemůže přejít na jinou osobu, tj. na dědice. Důvodem je mimo jiné skutečnost, že každá trestní sankce má ryze osobní charakter a je neodmyslitelně spojena s osobou odsouzeného.S ohledem na výrazně represivní (a tudíž trestní ) charakter sankce podle zákona č. 282/1991 Sb. (až jeden milión Kč) je zcela na místě uplatnit i zde shodné pravidlo. Ani po právní moci rozhodnutí o uložení pokuty za správní delikt tato finanční částka neztrácí svou povahu veřejnoprávní sankce represivního charakteru. Bylo by přílišným zjednodušením, pokud by na ni bylo pohlíženo pouze jako na pohledávku státu za fyzickou osobou, u níž by přicházel přechod na dědice například na základě ust. § 239 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád. Je nutno vzít v úvahu, že represivní (ale i výchovný a preventivní) charakter sankce je naplňován nikoliv již vydáním rozhodnutím či jeho právní mocí, nýbrž především jejím výkonem. Proto má taková sankce osobní charakter a je neoddělitelně spojena s osobou delikventa; zákon mu neumožňuje s touto sankcí jakkoliv nakládat inter vivos či mortis causa. Výkon takové sankce uložené konkrétní fyzické osobě tudíž nemůže v důsledku její smrti přejít na jinou fyzickou osobu-dědice. Nejedná se tedy o pohledávku, která by spadala do pasiv dědictví.

V řízení o žalobě tedy nebyla v důsledku smrti žalobce splněna jedna z podmínek řízení, přičemž s ohledem na charakter žalobou napadeného rozhodnutí se jedná o nedostatek neodstranitelný. Žalobce totiž ztratil způsobilost být účastníkem řízení, přičemž nepřichází v úvahu procesní nástupnictví. Žaloba proto měla být podle ust. § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítnuta a městský soud pochybil, pokud namísto toho žalobu věcně projednal a vydal napadený rozsudek.

Pojmy: správní soudnictví, správní sankce a její přechod na právního nástupce

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 21 Cdo 51/2008

Za "podpis" zůstavitele ve smyslu ustanovení § 476a obč. zák. nelze považovat text, který neobsahuje označení zůstavitele ani jménem ani příjmením.

Podle ustanovení § 476a obč. zák. vlastnoruční závěť musí být vlastní rukou napsána a podepsána, jinak je neplatná. Závěť je právní úkon, kterým zůstavitel (fyzická osoba) činí pro případ své smrti řízení o svém majetku (srov. § 476 a násl. obč. zák.). Při zřízení závěti je nutno dbát všech náležitostí, které zákon vyžaduje pro platnost jakéhokoli právního úkonu, vedle toho i náležitostí zvláštních vztahujících se k projevu vůle pro případ smrti. Zpřísněné požadavky jsou odůvodněny tím, že závěť se uplatní až v době, kdy už ten kdo ji pořídil, nebude naživu a kdy už nebude možno jeho prostřednictvím zjistit zda vůbec zamýšlel závěť zřídit a co v ní sledoval. Všem druhům závěti je proto společný požadavek písemné formy a uvedení dne, měsíce a roku, kdy byla zřízena. Všechny zákonné náležitosti musí závěť splňovat nejpozději v okamžiku smrti zůstavitele. V případě holografní závěti musí být všechny náležitosti závěti (celý text, včetně data a podpisu) napsány vlastní rukou zůstavitele. Judikatura k občanskému zákoníku dosud dospěla k závěru, že "je třeba za podstatné považovat spolehlivé zjištění toho, že podpis na závěti pochází od zůstavitele a že je dán v takové formě, aby nebylo pochybností o totožnosti zůstavitele"; že "jde zejména o to, aby pisatel závěti byl zcela jednoznačně určen"; že "podepsal-li zůstavitel závěť alespoň svým příjmením, je tím splněna náležitost podpisu závěti, pokud o totožnosti podpisu zůstavitele nejsou žádné pochybnosti". Vycházeje z výše uvedeného, je na místě závěr, že za "podpis" zůstavitele ve smyslu ustanovení § 476a obč. zák. nelze ani v současnosti považovat text, který neobsahuje označení zůstavitele ani jménem ani příjmením; tedy že uvedení textu "tvá matka", jak je tomu v posuzované závěti, není podpisem závěti požadovaným citovaným zákonným ustanovením.

Pojmy: holografní závěť, podpis závěti zůstavitelem