KASL & PARTNER ADVOKÁTNÍ KANCELÁŘ
NAŠE ROZSUDKY

Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15.12.2016

Případ se týkal restitučního nároku k movitým věcem zabaveným předkovi klienta ve válečném a poválečném období. Jádrem sporu bylo, zda v souladu s judikaturou ESLP (Gratzinger a Gratzingerová proti České republice, č. 39794/98) byl předek klienta vlastníkem předmětných věcí ke klíčovému datu 25.2.1948. Krajský soud v předchozím řízení zamítl nárok klienta s tím, že k tomuto datu nebyl vlastníkem s odkazem na důkaz v podobě rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 30.7.1947. Toto rozhodnutí však nebylo zpřístupněno stranám sporu a nebylo jim umožněno na něj reagovat. Nejvyšší soud odmítl dovolání odůvodněné tímto procesním nedostatkem s odkazem na argumentaci, že dané rozhodnutí bylo pouze jedním z podkladů rozhodnutí krajského soudu. Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.

Stížnost k ESLP byla podána s odkazem na porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tedy na porušení práva na spravedlivý proces. Soud s odkazem na svou předchozí judikaturu zdůraznil nutnost, aby strany měli povědomí a možnost vyjádřit se k důkazům majícím vliv na rozhodování soudu. Soud tedy dovodil legitimní očekávání strany sporu mít prostor vyjádřit se k tomuto specifickému dokumentu (s odkazem na Krčmář a spol. proti České republice, č. 35376/97). V daném případě je tato potřeba zdůrazněna významem vlastnictví k datu 25.2.1948 pro výsledek celého restitučního sporu. Soud tedy dospěl k závěru, že došlo k narušení práva klienta na spravedlivý proces tím, že nebyl seznámen s písemným důkazem, který měl vliv na následné rozhodnutí soudu.


Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17.8.2016 ve věci 21 Cdo 133/2016

Účastníky dohody o přenechání dědictví věřitelům k úhradě dluhů (§ 471 odst.1 obč. zák., § 175p OSŘ) nejsou (nemusí být) všichni věřitelé zůstavitele, ale pouze ti z nich, jejichž pohledávky by mohly být při rozdělení výtěžku dosaženého zpeněžením zůstavitelova majetku (kdyby došlo k likvidaci dědictví) podle pravidel uvedených v ustanoveních § 175v odst. 2 a 3 OSŘ alespoň částečně uspokojeny.


Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24.2.2010 ve věci 26 Cdo 376/2009

Předmětem výpůjčky může být i nemovitost. K odůvodnění uvedeného právního názoru soud uvedl, že zákon neomezuje předmět výpůjčky na movité věci, a proto lze jeho ustanovení o výpůjčce aplikovat i na bezúplatné přenechání nemovitosti k užívání po dohodnutou dobu; smlouva, jejímž obsahem je přenechání nemovitosti k dočasnému a bezúplatnému užívání, je tedy smlouvou o výpůjčce podle § 659 a násl. obč. zák. Může-li být předmětem výpůjčky i nemovitost, zastává dovolací soud názor, že jím může být i jeho reálně vymezená část, tj. soubor místností označený jako byt číslo 1 . Prostřednictvím uvedeného institutu tak lze řešit případy, kdy vlastník jako půjčitel přenechává jinému jako vypůjčiteli byt po dohodnutou dobu z jakéhokoliv důvodu do bezplatného užívání.


Na dalším obsahu se pracuje.